Putování se mnou - Pěší pouť doporučuji mladým místo vojny, říká cestovatel

Pěší pouť doporučuji mladým místo vojny, říká cestovatel

Prodal penzion v Nitovicích, rozvedl se, sbalil si věci a vydal se na túru utřídit si myšlenky. Hranice bývalého Československa chtěl obejít už loni, nakonec vyrazil letos 12. dubna na úplněk od rybníka Julius u Nové Bystřice. Tam se zase vrátil v první polovině července. Hledal prý nový námět na knihu, kterou chce o své pouti napsat.
„Taky jsem zjistil, že hranice nabízí koktejl všemožných terénů a scenérií. Nížiny, hory, pěkná města a zároveň divočinu. Zjistil jsem, že takovou cestu ještě nikdo nepodnikl, tak jsem se do toho dal,“ vypráví jednapadesátiletý cestovatel. Nejhorší podle něj byly první čtyři dny.


„Měl jsem ze začátku depresi a nevěřil jsem, že to můžu ujít, když jsem procházel první kopce v České Kanadě. Nohy jsem měl plné puchýřů, které se pak proměnily v mozoly. Ale díky nim jsem mohl jít dál, protože mi pak nohy znecitlivěly. Po měsíci jsem zažil pocit absolutní svobody. Když putujete sám a máte dost času i peněz, člověk nemusí chvátat,“ líčí svoje pocity Gregor. Pomohlo mu to se odpoutat od všedních věcí a přemýšlet o životě. „Určitě bych to doporučil namísto psychologa nebo kouče, ale i klukům místo vojny,“ dodává s nadsázkou.
Rozhodně by podle něj měl jít člověk nalehko. S sebou nosil po celou cestu batoh, který vážil maximálně čtrnáct kilogramů. Před cestou si nastudoval, jaká strava je na dlouhé vzdálenosti vhodná. „Vařič jsem s sebou neměl, ale přibalil jsem si řasu spirulinu, je v ní hodně bílkovin, což je nutné pro svaly. Pro doplnění energie jsem jedl sušené švestky. Na Slovensku jsem si dával klasický špek. Do vody jsem si občas přidával kapku vlastní moči, abych měl v sobě dost minerálů,“ popisuje pitný režim i jídelníček Gregor. Inspiroval se například knihami Josefa Zentricha a literaturou zabývající se urinoterapií či bylinkami. Šel podle klasických map a pomáhala i GPS.
Po cestě ho čekala ale i nemilá setkání. Například s medvědem. Stáli od sebe jen pár metrů. Ale dopadlo to dobře. „Stalo se to v Pieninách, kde jsem byl mezi slovenskými pastevci. Dělal jsem si oheň a pak ráno asi kolem čtvrté hodiny, když se rozednívalo, jsem slyšel nějaké zvuky. Najednou jsem se otočil a přes cestu na mě civěl medvěd. Bál jsem se byť jen pohnout. Mlčky jsme na sebe koukali, ale pak jsem na něj zkusil zasyčet a medvěd odešel,“ vzpomíná Gregor.
S několikatýdenním odstupem si pro sebe Gregor cestu snažil vyhodnotit. Na otázku, co mu túra vzala, hbitě odpovídá, že peníze. „Ale ani netuším, kolik mě to stálo. Hlavně jsem si ujasnil životní priority. Trochu mi to zkomplikovalo plány, chtěl jsem jet příští rok v srpnu na kole na Pamír, ale na to bych musel mít fyzičku. Chůze mě teď oslovila a možná bych se spíš vydal na pěší pouť,“ dodává. Také ho při jeho cestování potěšila dobrota lidí. Nikdo ho neodmítl a každý pomohl. „Lidi jsou dobří, ale nevědí to o sobě,“ říká s úsměvem. Na cestě se mu zbystřily všechny smysly. Když se blížil k nějaké vesnici, dokázal ji například už na dálku cítit.
Příští rok uplyne sto let od založení republiky, při té příležitosti by si Rostislav Gregor vyzkoušel sice kratší, ale o to zajímavější trasu. „Vyšel bych z ukrajinského Rachova, šel na Jasinu, přes slovenské Poloniny a tam bych se napojil na cestu hrdinů SNP, která končí v Bratislavě. Pak bych si prošel poutní místa Čech a Moravy až do Aše na nejzápadnější výběžek republiky, to je dlouhé tak okolo dvou tisíc kilometrů, takže to nebude tak náročné jako po bývalých hranicích,“ myslí si Gregor, který nyní pracuje jako manipulátor výroby na lince ve Veselí nad Lužnicí. V případě dalších cest doufá, že by mu v práci vyšli s volnem vstříc. Než se ale někam vydá, chce si odpočinout a nabrat síly na další výzvy.
Na své pouti Rostislav Gregor spal hodně v přírodě. Má z ní mnoho zážitků. Vedle setkání s medvědem se potkal i s ukrajinskými pohraničníky na slovensko-ukrajinské hranici.

 

Článek vyšel v týdeníku 5plus2 28. července 2017.